Jak „gotický“ z hrubé nadávky vykvetl v krásu a mystérium

Slovo „gotický“ kdysi znamenalo něco hanlivého, dnes je synonymem pro krásný a tajemný styl. Proč se význam tak změnil a jak to souvisí s naší historií?

„Gotický? To je ale hnusné, divoké a bez vkusu!“ Kdo by dnes řekl takové větičky o mohutných katedrálách, které nás u nás doma – v Česku – nutí zírat s otevřenou pusou? Přestože jsme zvyklí spojovat gotiku s uměním, mystikou nebo třeba tmavým stylem oblékání, původ slova „gotický“ je vlastně pěkně ostrý jako břitva – byla to totiž poměrně tvrdá urážka.

Ve středověku to nikdo řešit nemusel. Gotika byla prostě doba, kdy se stavěly vysoké katedrály, a všechny ty lomené oblouky nebo vitráže patřily k normálu. Ale přišla renesance – období, kdy se Evropa zamilovala do antiky jako romantik do první lásky. A těch renesančních kritiků, kteří se na gotiku dívali jako na barbarství, nebylo málo. Tvrdili, že gotické stavby jsou neotesané, rozbujnělé a prostě strašné. A hlavně prý „gotické“ – tedy co? – prý jako po Gótech, těch germánských barbařích, kteří „zničili“ římskou kulturu.

Slovo „gotický“ se tak během pár století proměnilo z označení prostě jiné epochy na hanlivý výraz, kterým se štvalo středověčí umění a kultura. V podstatě to bylo jako říct dnešníma očima, že něco je „totalně out“, nevyzrálé a chaotické. Škoda, že tehdy nebyly Instagramové lajky, asi by se těch kritici dočkali taky!

[INLINE_IMAGE_2]

Ale víte, co je na tom všem nejzajímavější? Že posměšný „gotický“ pojem nakonec nebyl odsouzen k zapomnění. Právě naopak! V 18. a 19. století došlo k romantickému obratu. Lidé začali hledat krásu v tajemnu, ve středověčí, v tom, co bylo dřív považováno za neotesané a „barbarské“. Gotika dostala nový život jako estetický směr plný elegantních oblouků, štíhlých věží a záhadných stínů. U nás v Česku například katedrála svatého Víta na Pražském hradě dnes patří mezi nejkrásnější symboly národní historie – což by ti renesanční kritikové asi nečekali.

[INLINE_IMAGE_4]

Co je pro mě na téhle historii nejzajímavější, je právě ten příběh proměny slova i pohledu. Ukazuje, jak silně může kultura měnit smysl slov, vnímání a hodnot. Když se dneska řekne „gotický“, většina lidí si okamžitě vybaví něco vznešeného, mystického, nebo třeba tajemného a trochu i temného. To, co kdysi bylo považováno za „chaotické“, teď považujeme za vrchol krásy a umění. A nejen estetické krásy, ale i symbol národní identity.

Sama jsem často přemýšlela, jak moc nás ovlivňují názory našich předků, i když už se svět kolem nás posunul. Gotika mi připomíná, že krása opravdu může přijít z nečekaných míst a že je potřeba být otevřený – nejen novým trendům – ale i starým věcem, kterým jsme možná v mládí nevěnovali pozornost.

Samozřejmě jsou i ti, kteří si myslí, že ta romantická rehabilitace gotiky trochu idealizuje dobu, která nebyla vždy jen krásou a záhadou. Na některé kritiky té doby už dnes nahlížíme jako na kulturní předsudky, ale ono se nedá popřít, že podobná přehodnocení se dějí pořád, a že je někdy těžké najít hranici mezi nostalgickou idealizací a skutečnou hodnotou.

Pro mě je gotika víc než jen architektonický styl. Je to lekce, jak se můžeme dívat na svět a minulost s úsměvem a trochou pokory, protože možná právě z těch „hnusných“ a „divokých“ věcí vykvetou nakonec ty nejkrásnější příběhy. A pravda je, že gotický styl tu s námi bude vždycky – ať už ho nazýváme jakkoli.

A co vy? Máte taky pocit, že některé věci, které dnes odmítáme, si zaslouží druhou šanci? Nebo je vám to všechno jedno, protože moderní vkus je u vás nade vše? Ráda si o tom s vámi budu povídat, třeba u kávy – nebo rovnou při procházení mezi gotickými oblouky na Karlově mostě, které nás pořád mohou překvapit svou krásou i tajemstvím.

Publikováno 29. 8. 2026. Zdroj: Klára — redakce JOPLE

Obsah připravila redakce JOPLE s využitím umělé inteligence na základě uvedených zdrojů.