Zapomenutá vesnice pod Lipnem ožívá v románu Vltavice Jana Štiftera

Nový román Jana Štiftera nás zavede pod hladinu Lipna do Dolní Vltavice – vesnice, která zmizela, ale nezapadla v čase. Příběh o ztrátě, paměti a naději vás zaujme i nadchne.

„Voda vzala domy, ale ne příběhy.“ Tahle věta by mohla být podtitulkem nového románu Vltavice, který napsal Jan Štifter. Při prvním čtení knihy se mi vybavila dávná představa, že pod spoustou vodních hladin leží nejen staré desky nebo homole stromů, ale i úplné světy, domovy, které dnes na mapě nenajdete. Dolní Vltavice – vesnička, která už fyzicky neexistuje, ale v srdcích a vzpomínkách svého okolí stále žije – se v Štifterově vyprávění stává něčím mnohem víc než jen příběhem potopené lokality. Je to vzpomínka, kterou si voda nedokázala odnést.

Sama jsem byla dřív na Lipně párkrát, ale nikdy mě nenapadlo, co se ukrývá pod tak klidnou hladinou. Vltavice nebyla žádným tajemstvím, spíše ztrátou, kterou si většina z nás už ani neuvědomuje – místem, kde dříve býval kostel, škola, hospůdka s roztomilým názvem a dokonce i hřbitov. Vztah mezi minulostí a tím, co vidíme dnes, je v této knize vykreslen tak, že vás najednou napadne, jak vlastně žijeme společně s nestálostí času. Jako kdyby těch domů a příběhů bylo víc, než si uvědomujeme, jen je voda schovala před zraky. Jan Štifter to zvládl spočit do podoby dvou časových rovin, které se vzájemně proplétají a nabízejí záhadný a zároveň láskyplný pohled na domov, který už není, ale přesto není pryč.

Lipno není jen letoviskem, kam jezdíme na výlet nebo k vodě – pod touto klidnou hladinou najdete historii, tolikrát utopenou a přesto stále žijící v paměti Čechů, které dnešní generace snadno přehlédne. Představte si vesnici s kostelem, školou, obyčejnými dřevěnými domky, v nichž žily příběhy obyčejných lidí. Nejenže zmizela, ale zmizela v rámci tehdejšího rozvoje, v době, kdy se jinde připravovaly velké přehrady s vidinou modernosti a pokroku. A tak zmizely celé komunity, které dnes můžeme znát spíš z vyprávění starších lidí nebo právě z literatury, jako je Štifterova. Ilustrace Vladimíra 99 dodávají románu snad ještě jistější dotek tajemna – když čtete text, občas se pocit, že něco je skryto, ještě umocní.

Tahle kniha mi na mysl přivolala i širší úvahu, jak často si myslíme, že pokrok znamená jen přeměnu lepším nebo jednodušším směrem. Přitom se pod pokrokem mnohdy skrývá ztráta – ztráta místo, které bylo domovem mnoha generací, i ztráta těch všedních okamžiků západů slunce, zvonění na zvoněk kostela, smíchu dětí na škole. Veřejně to říkají jen někteří, jiní se spíš tváří, že jde o nezbytnou daň modernizaci. Ale podle mě si tyto ztráty zaslouží upřímnější připomenutí. Příběh Dolní Vltavice je možná i takovým literárním malým protestem proti zapomnění – abychom si uvědomili, že i když se něco jeví jako minulost, v historii a paměti je to pořád živé, a právě o tom Vltavice vypráví.

Samozřejmě, najdou se i ti, kdo by mohli říct, že představovat si potopenou vesnici jako „oživlý příběh“ je trochu romantické idealizování. Moderní doba si žádá oběti a nemá cenu zaplavovat vzpomínky, když se máme dívat dopředu. Některé hlasy by tvrdily, že je lepší nezůstávat v minulosti uvězněni, ale učit se být pružní a přijímat změny jako nevyhnutelnou součást života.

Na druhou stranu, právě s tímhle postojem si myslím, že bychom měli při čtení Vltavice začít trochu jinak. Nejde o to držet se minulosti za každou cenu, ale najít v ní kořeny, pochopit cenu, kterou platíme, a přijmout paměť jako součást toho, kým jsme. Nebo třeba jen jako možnost ztišit se a podívat se na svět o něco hlouběji. Vždyť škola, kostel, hřbitov a každý dům v Dolní Vltavici znamenají víc než jen stavební materiál – představují naše vztahy, vzpomínky, rodiny, strachy i radosti.

A tak bych vás ráda na závěr pozvala k zamyšlení: Jaké příběhy nebo vzpomínky doma ve vaší rodině čekají na to, aby je někdo vyprávěl? Co všechno v dnešním světě, naháněném technikou a rychlostí, zůstává mimo náš zorný úhel, stejně jako Dolní Vltavice pod hladinou Lipna? Možná, když se k nim vrátíme – byť jen v románu – najdeme něco, co přesahuje pouhou nostalgii a dává nám nový smysl i sílu do života.

Co na to Jople? Román Vltavice rozhodně stojí za pozornost nejen jako literární kousek, ale i jako pozvánka k proplutí nevídanými vodami domácí historie, které jsou vždycky plné malých i velkých záhad.

Publikováno 24. 8. 2026. Zdroj: Klára — redakce JOPLE

Obsah připravila redakce JOPLE s využitím umělé inteligence na základě uvedených zdrojů.