Zapomenutý Havlův Šeřík konečně rozezvučil Avignon – a co nám to vlastně říká?

Po téměř 40 letech vyplula na světlo hry Václava Havla, která zazářila na prestižním festivalu v Avignonu. Připomeňme si, jak může zapomenuté divadlo mluvit i dnes.

„Zapomenutá“ hra Václava Havla „Šeřík“ konečně vyšla na povrch jako ztracený klenot – a to hned na jednom z nejuznávanějších divadelních festivalů v Evropě, v Avignonu. Když jsem o tom poprvé slyšela, říkala jsem si, jestli časem možná nevyplouvá na světlo skrytá kapitola Havlova života, o které jste možná ani netušili, že existuje. A ono jo! Po desetiletích, kdy byla hra schovaná v archivech, zazněla v zahraničí v dramatické premiéře, která oslovila nejen odborníky, ale i široké publikum. A to má pro nás Čechy zásadní význam.

Jestli někdo umí měnit pravidla hry, tak je to právě Václav Havel. Jeho díla nejsou žádnou prašivou sbírkou textů, co si najdou místo v šuplíku, ale živou, pulzující součástí naší kultury, která nabírá na síle i po desetiletích. Vždycky jsem měla pocit, že Havel neumí být tichý – a to ani když už není mezi námi. „Šeřík“ je skvělý příklad, jak dokáže něco, co zůstalo dlouho zapomenuté, náhle nabrat jiskru a vykročit do světových reflektorů.

Světová premiéra ve Francii není jen gestem symbolického odkazu. Je to výzva – banální, ale mocná – připomenout si, že česká kultura umí překvapit a že naše dramatika má co říct i mimo hranice Česka. Festival v Avignonu, který je známý svou prestiží a otevřeností vůči novým hlasům i starým pokladům, dal Šeříku šanci zazářit, a to poměrně netradičně – právě jako neznámý, čerstvý objev. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi to téměř jako scénář k záhadě, kdy za každým rohem může ležet další neočekávaný příběh – a my si ho jen máme odvázat na světlo.

A aby toho nebylo málo, na stejném festivalu byla předána první mezinárodní Cena Václava Havla ukrajinskému herci a dramatikovi Viktoru Kyrylovovi. Tím jde ruku v ruce současnost s historií, což je něco, co jsem vždy v Havlových textech obdivovala nejvíc – tento přesah mezi uměním, životem i politikou, mezi vzdorem a lidskostí. Pro mě osobně je to nejen silný symbol solidarity, ale také ukázka toho, že Havlova umělecká a morální výzva není mrtvá poučka z učebnic dějepisu, ale živá zkušenost, kterou vnímáme i dnes.

Přiznávám, že některým může připadat objev „Šeříku“ jako trochu retro záležitost, v době, kdy se divadlo snaží být digitální a rychlé, někdy i trochu chaotické. Proč by se měl český umělec z minulého století vracet díky hře, která nebyla nikdy uvedena? Ale právě tohle, podle mě, dělá tenhle příběh fascinujícím. Už neplatí, že staré texty jsou jen pro pamětníky či akademiky. Ono to, co Havel napsal tehdy, rezonuje i v dnešní době, ať už jde o svobodu, odpor nebo lidskou důstojnost.

Kromě toho je tu i otázka, kolik dalších literárních či divadelních pokladů u nás dřímá v archivech? Kolik příběhů a myšlenek čeká, až je někdo vyková z temnoty zapomnění? Mě osobně to nutí k zamyšlení – je naší povinností nejen tyhle odkazy ctít a zachovat, ale i hledat nové způsoby, jak je představit světu. Protože právě takové okamžiky, kdy z archive vyplave dosud neznámý hlas velkého umělce, jsou nejen kuriózní, ale taky inspirativní.

Na druhou stranu ale chci taky uznat, že ne každý bude s takovým opěvováním nadšení. Jsou lidé, kteří tvrdí, že Havlova doba, jeho styl a problémy jsou úplně jiné než ty dnešní a že kánon vytvořený za socialismu a na jeho pozadí je třeba nechat odpočinout. Hra „Šeřík“ podle nich není až tak silným materiálem pro současnou divadelní scénu, spíš příležitostí k nostalgii. Že bychom měli raději hledět dopředu a ne se zaobírat něčím, co bylo napsáno v úplně jiné době a kontextu. Takové argumenty rozhodně vnímám jako relevantní a rozumné – je fajn, když kultura nezůstane uvězněná v minulosti.

Ale já si myslím, že právě díky takovým událostem jako světová premiéra „Šeříku“ v Avignonu si můžeme připomenout, že minulost není jen encyklopedie dat a jmen. Je to živý příběh, ze kterého čerpáme i dnes. Může nám pomoci lépe chápat, kam jsme se posunuli i jaké výzvy před námi stojí. A že umění, i když je starší než pár měsíců, může mít obrovskou sílu, kterou bychom neměli podceňovat nebo zavrhovat jen proto, že je to někdy složitější než rychlá „story“ na sociálních sítích.

A co vy, milí čtenáři? Připadá vám tento objev vzácný a důležitý, nebo zbytečně natahuje pravdivě kdysi uzavřený příběh? Věříte, že zapomenutá díla mohou mít stejný přesah jako jindy známé – nebo že je za chvíli zase pohltí doba? Jaký význam podle vás má připomínání takových okamžiků pro mladé diváky? Není to trochu jako čekat na to, až znovu rozkvete právě ten nejzáhadnější šeřík v zahradě našich divadelních pamětí? Ráda uslyším váš názor.

Publikováno 17. 7. 2026. Zdroj: Klára — redakce JOPLE

Obsah připravila redakce JOPLE s využitím umělé inteligence na základě uvedených zdrojů.