Umění na ploše arašídového másla: kreativita bez hranic a předsudků

V Rotterdamu se na rozloučenou s umělcem Wimem T. Schippersem použilo 360 kg arašídového másla, symbol jeho konceptuální tvorby. Komentář zkoumá, proč taková pocta není jen kuriozitou, ale výzvou k zamyšlení nad samotným smyslem umění.

„Umění je tam, kde to nečekáte.“ Tuto myšlenku si v Rotterdamu vzali k srdci nejen obyvatelé, ale také kurátoři a fanoušci v současnosti stále zmiňovaného konceptuálního umění. Nedávná instalace pokrytá 360 kilogramy arašídového másla je důkazem, že i obyčejná potravina může být součástí velkého uměleckého příběhu. Zní to trochu jako žert? Možná ano – ale také jako vážná připomínka autentického ducha Wimera T. Schipperse, nizozemského umělce, jehož práce šla mnohem dál, než jen přetírat plátna tradiční barvou.

Byl to Schippers, kdo už v 60. letech minulého století dokázal vnést do umění něco, co by mnozí označili za nepředstavitelné: banalitu předmětu jako významný element díla. A co je banálnějšího než arašídové máslo – mastný, nasládlý krém, který známe z kuchyně? Výstava, jenž se hned tak nevidí, použila přesně tuto látku jako symbol. Ne proto, že by šlo o luxusní umělecký materiál, ale právě naopak: protože arašídové máslo bylo v jeho tvorbě ikonou, prostředkem komunikace, surovinou hmoty, času a všednosti.

Více než tři stovky kilogramů této substance nejsou jen fyzickou hmotou, ale i metaforou. Připomeňme si, že by z této dávky šlo namažet okolo patnácti tisíc sendvičů. To už není jen umění, ale dopravitelný nosič absurdity i zábavy. V něčem je to na škodu, protože může vyvolat dojem frivolnosti a povrchnosti, ale právě Schippersova práce v sobě měla tenhle ladný balanc mezi smrtelnou vážností a komickým nadhledem. Proto někteří z kritiků konceptuálního umění s takovým počinem nechtějí mít nic společného – podle nich jde o pouhou frašku, která umění spíš degraduje než rozvíjí. Chápu tento postoj i z mé vlastní zkušenosti. Umění, které potřebuje vysvětlování víc než své samotné vyjevení, často ztrácí kontakt s divákem. Ale stvořit něco, co je jak vizuálně přitažlivé, tak i myšlenkově výživné, je něco, čemu se Schippers přibližoval jako málokdo.

Výstava v Rotterdamu není jen takovou poctou zesnulému umělci. Je to také připomínka toho, že konceptuální umění není vzdálený a zkostnatělý fenomén. Je to výzva, aby umění nebylo postrachem nudných galerií, ale aby bylo otevřené i těm, co chtějí být pobaveni, překvapeni a zároveň přiměni k přemýšlení. Pro české publikum může být tato instalace osvěžujícím glisem, který naznačuje, že umění nemusí být zkouška trpělivosti, ale spíš experiment s věcmi, které máme před nosem, jen je nevidíme v pravém světle.

A jaký je můj názor? Jsem přesvědčený, že podobné akce, které rozbíjejí tradiční pojetí uměleckých materiálů, jsou přesně tím, co by mělo v současném světě kultury a kreativity rezonovat. Ano, může to působit jako „pokus o šok“, ale když to šokování přináší i hloubku, vnímám to jako trvalý přínos. Umění by nemělo zůstávat za zavřenými dveřmi elit, ale mělo by být hrou slavící náš společný život, včetně jeho podivných a prchavých okamžiků.

Na druhé straně ale chápu a neodsuzuji výhrady těch, kdo v takových instalacích hledají více konkrétnosti a méně symboliky. Umění pokorné a dostupné je jistě hodnotné a pro mnohé diváky i potřebné. Otázkou ovšem zůstává: musí se mezi nimi nutně vést nelítostný zápas? Nebo jde o dva cesty, které se můžou vzájemně doplňovat?

A tak zde stojíme před otázkou, kterou by měl položit každý sám sobě po setkání s podobnou výstavou: kde končí banalita a začíná velikost umění? A co vlastně chceme, aby nám současné umění sdělovalo? Kdybych si to měl shrnout, říkám – rozhodně více experimentů a méně konvencí. Ale i vy máte právo nesouhlasit. Co na to vy, čtenáři? Jaký máte vztah k podobné formě umění, která vám může připadat stejně přímočará i záhadná jako arašídové máslo ve výstavní síni?

Publikováno 12. 7. 2026. Zdroj: Tomáš — redakce JOPLE

Obsah připravila redakce JOPLE s využitím umělé inteligence na základě uvedených zdrojů.