Tatérka, která z jizev tvoří příběhy síly a krásy

Poznejte Elviru Bono, tatérku z Brazílie, která proměňuje jizvy v umělecká díla a vrací lidem sebevědomí. Její práce je nejen estetickou proměnou, ale i psychickou podporou.

„Jizva, co nosíš, není zátěž, ale mapa přežití.“ Tak by mohla znít nová mantra, kterou svým tetováním rozdává Elvira Bono, brazilská tatérka s téměř dvěma desetiletími zkušeností. Když jsem její tvorbu poprvé viděla, napadlo mě, jak často se stydíme za to, co naše tělo nese místo toho, abychom to přijali jako součást nás. Elvira tohle mění – její tetování nejsou jen kresby na kůži, ale příběhy o síle a odvaze, které díky zdravotnímu vzdělání a výtvarným schopnostem tvoří na míru každému klientovi.

V Brazílii se stala téměř lokální celebritou, protože její práce přesahuje hranice běžného tatérství – její tetování zakrývají jizvy po operacích, úrazech či popáleninách, ale ne jako masky. Jsou to druhé šance, nový způsob, jak si říct „jsem tady, jsem silná a tato část mě něco naučila“. Přišlo mi fascinující, že klienti nejen vidí své tělo krásnější, ale často také lépe přijímají sami sebe, protože tetování dává jejich příběhu nový rozměr.

Je to zároveň trochu jako moderní rituál, z něhož se rodí nové identity. Vzpomínám si, jak jsem o tom přemýšlela u kávy – kolikrát v rodinném kruhu nebo mezi přáteli slyšíme, jak jizvy znamenají trauma, pocit nedokonalosti nebo dokonce ostudu. Ale co když je to naopak? Co když jizvy, namalované barvou a umem Elviry Bono, nabízejí nový pohled na to, co je skutečná krása? Tento přístup se přitom neomezuje jen na Brazílii – podobné projekty se pomalu rodí i u nás v Evropě a slibují, že péče o tělo po úrazech či operacích může být i péčí o duši.

A mezi námi, kdo z nás někdy nepřemýšlel, jaké by to bylo skrýt něco, co vidíme jako svou vadu? Lidé s jizvami často trpí psychickými následky – necítí se dobře ve své kůži, často se stahují do sebe. Elvirin přístup tetování není o zakrytí, ale o proměnění. Je to jako kdyby umění dokázalo vyléčit nejen viditelné rány. Samozřejmě, nechci tvrdit, že jednoduché tetování vyřeší všechno – hluboké psychické účinky jsou komplexní, ale když máte něco, co vám pomůže vnímat sami sebe jinak, může to být mocný nástroj.

Ne každý ale tuhle ideu slaví se mnou. Někteří poukazují na to, že tetování není pro každého – někdo by měl raději nechat jizvu „dýchat“ a neriskovat komplikace, jiní zase říkají, že jizvy jsou přirozenou součástí života a měly by být přijímány tak, jak jsou, bez nutnosti nějakého zakrývání. Tohle jsou validní argumenty, které nevyvracím. Ostatně, každý máme svůj vztah ke svému tělu a svým jizvám, a pokud si někdo chce jizvy ponechat v původní podobě, je to jeho volba.

Ale mně přijde, že Elvirina práce je výjimečná v tom, že nabízí další možnost – a to volbu, jak se s těmi částmi svého těla a své historie vypořádat. Je to trochu podobné, jako když si vyberete, co na sebe obléknete, nebo jakou barvu vlasů mít. Tady si ale vyberete, že svou jizvu necháte proměnit v malý kousek umění, který vám připomene, že jste přežili a dokázali to s grácií.

Když si to shrnu u kafe a propadnu představám, říkám si, jak moc by mohly takovéhle postupy pomoci i u nás doma. Péče o tělo by mohla být víc než jen léčba, mohla by být také lepidlem pro duši. Protože nakonec, naše tělo je náš nejbližší přítel a jezdec na životní dráze, ne? Není přece ostuda nést na sobě znaky života – a když už tam jsou, proč jim nedat nový význam a nový příběh?

A co vy, milé čtenářky a čtenáři? Jak vnímáte své jizvy, své „mapy přežití“? Vidíte třeba i v nich umění a sílu, nebo byste s nimi raději něco udělali, třeba právě tetováním? Tohle téma je víc než jen móda nebo estetika – je to o našem vztahu k sobě samým. A jakákoliv cesta k přijetí je cesta dobrá – ne? Ale co myslíte, není čas začít jizvy přijímat více jako medaile a méně jako něco, co je třeba schovat?

Publikováno 9. 7. 2026. Zdroj: Klára — redakce JOPLE

Obsah připravila redakce JOPLE s využitím umělé inteligence na základě uvedených zdrojů.