Slávek, psí kolos, co spojuje umění a příběhy opomíjených

Obří socha od Františka Skály putuje z Valašska do Telče, aby tam dál vyprávěla příběhy těch, kdo často zůstávají ve stínu. Přinášíme pohled na její význam i proměnu veřejného prostoru.

„Může pes nést tíhu světa?“ ptám se pokaždé, když procházejíc Zlínem narazím na mohutného psa Slávka. A teď, když se jeho drátěné tělo chystá na novou pouť až do malebné Telče, nemůžu si pomoct, ale přemýšlím, co všechno s sebou taková stěhovavá psiska váže. Je to totiž nejen fyzické přemístění čtyřtunové konstrukce, ale taky symbolický transfer myšlenky a osudu — příběhu těch, kdo se často ztrácí v záplavě všednosti a nezájmu.

František Skála, autor této opravdu netradiční sochy, vytvořil ze Slávka víc než jen psa. Čtyřmetrový drátěný kolos, pojmenovaný Vulpes Gott Dratoslav von Mischling – tedy familiárně Slávek – má spoustu vrstev. Jeho mohutnost a robustnost na první pohled kontrastuje s tím, co tahle socha chce sdělit. Slávek je totiž výzvou k zamyšlení: často si ani neuvědomujeme, kolik bytostí a osudů kolem nás plyne v tichosti a s nevděkem. Projekt Němá tvář, kterého se socha účastní, upozorňuje na ty, kdo jsou společností opomíjeni, a Slávek je jejich nemým mluvčím – velkým, ale přitom křehkým.

Měla jsem tu čest vídat Slávka téměř rok, jak střežil městský prostor v Zlíně. Není to jen o velikosti, ale o tom, jaké emoce vyvolává. Slávek nehraje na city s přímočarostí, ale spíš nabízí prostor pro myšlenky – podobně jako dobrý kamarád, který vás jen tiše poslouchá. Možná právě proto, že je z drátu a ne ze dřeva či kamene, působí jako něco, co se může kdykoli rozplynout, jakkoli nepřekonatelně se tohle monstrum na první pohled zdá. Společně s pojmenováním, kde v impozantních jménech překvapivě slyším i trochu humoru a ironie, připomíná, že na okraji společnosti často stojí ti, kdo jsou přehlížení, i když jsou nesmírně důležití.

Teď ale Slávek balí své drátěné tlapky a míří do Telče, města hrdého na svou historii a umění, které dýchá barokem a renesancí na každém rohu. Přesun sochy z Valašska na Vysočinu není jen transport za výstavou, ale i možná nová kapitola pro celý veřejný prostor. Jaký bude mít dopad Slávek v Telči? Přinese současné umění do historického a klidného prostředí s podobnou naléhavostí, jakou měl v Zlíně, či bude spíš něžnou připomínkou toho, že i ve starých městech mohou být nové příběhy a nevyřčené hlasy?

Některé hlasy možná namítnou, že Slávek je příliš robustní a drátěný symbol pro prostředí jako Telč – že tato města si zaslouží spíš tradičnější umění, které se lépe zharmonizuje s jejich geniem loci. To je nepochybně platný argument, zvlášť pokud si představíme někoho, kdo miluje historii v její „čisté“ podobě, bez zásahů současné tvorby či nečekaných kolosů. Ale právě toto napětí, střet moderního se starobylým, dělá umění zajímavým. A Slávek sám v sobě nese ten protiklad – těžkost drátu a křehkost poselství.

V každém případě věřím, že právě takové projekty, které přemisťují živé a provokativní umění mimo velká města, jsou důležité pro českou kulturní scénu. Někdy si neuvědomujeme, jak moc veřejné umění může změnit atmosféru místa a proměnit i náš pohled na svět. A Slávek – ať už ho máte rádi, nebo ne – splňuje zcela tuto svou misi.

Jaké příběhy byste chtěli, aby Slávek vyprávěl vám? Co v něm vidíte? Jako jeho dočasná strážkyně v Zlíně jsem si odnášela pocit, že i když je někdo či něco na první pohled „jen“ ticho a stín, může to být nejhlasitější připomínka, že na světě není nic samozřejmé. Otevřme tedy debatu: je větší hodnota v zachování tradice, nebo v odvážném přinášení nového do starých prostor, které se tak možná trochu promění? A může pes opravdu nést tíhu světa, anebo je to jen symbol, který potřebujeme mít při ruce, když nás osamělost a nezájem svírají?

Publikováno 2. 7. 2026. Zdroj: Klára — redakce JOPLE

Obsah připravila redakce JOPLE s využitím umělé inteligence na základě uvedených zdrojů.