Kultura pod palcem lidu: varhany sv. Víta ožívají skrze hlasování veřejnosti

V Praze se poprvé v historii hlasuje o premiérové skladbě pro nové varhany v katedrále sv. Víta. Jak to může proměnit vztah lidí ke kultuře? Pojďme si o tom popovídat.

„Hudba nesmí být jen pro pět vyvolených. Je to dar, který patří všem.“ Tuhle myšlenku jsem si v hlavě nosila, když jsem se dozvěděla, že nové varhany v nejslavnější české svatyni – katedrále svatého Víta – poprvé rozeznějí tóny skladby, kterou vybrali sami posluchači. Nejde jen o tradiční premiéru nástroje, ale o nečekanou komunitní symfonii, kde místo dirigenta hraje veřejnost. A víte co? Mně se tahle myšlenka moc líbí.

Někdy mám pocit, že kultura a umění jsou jako z pokladnice na hradbách – krásné, ale občas nedosažitelné, připravené spíš na obdiv než na spolutvorbu. Tady ale vidím naopak krok směrem k tomu, aby hudba nebyla jen krásnou kulisou, ale společným příběhem. A že se dá dát lidem do ruky možnost rozhodnout, která česká skladatelka nebo skladatel zahraje první kapitolu nových varhan? To je něco, co nás přibližuje. Člověk přece rád cítí, že je součástí dění, ne jen pasivním divákem.

Celé to hlasování, které probíhá na webu Českého rozhlasu, připomíná trochu soutěž, trochu divadelní interakci, jen místo hereckého výkonu rozhoduje tón a atmosféra hudebního díla. Výběr není náhodný – tři současní autoři mají šanci napsat něco nového, co do katedrály vloží svůj duch i kousek své doby. A my, lidé, rozhodneme, která skladba se stane první ozvěnou naší kultury v tomto novém nástroji. Nemáte pocit, že se tak z písemných not a technických parametrů stává moment živý a nepředvídatelný?

[Poznámka pro vložení obrázku: varhany v katedrále, hlasování na webu]

Nový nástroj svatovítský varhany rozhodně nejsou ledajaké. Gigant mezi nástroji, kam se vejdou tisíce píšťal, s tóny, které mohou rozeznít každý kout katedrály a znít do ulic Prahy. Investice do nich je činem, který naznačuje, že umění v nás nekončí tradičními formami a neodsouvá se stranou. A právě proto je moderní přístup – dát hlas lidu – tak svěží a inspirativní. V dobách, kdy se kultura často snaží přilákat publikum různorodými způsoby, je smysluplné nechat ji vyrůst z toho, co lidi skutečně zajímá.

Někdo by mohl namítnout, že takhle veřejnost může některé tvůrce upřednostnit podle popularity či jednoduchosti díla, a kulturní kvalita tím může trpět. Ale já si myslím, že právě v dialogu mezi tvůrci a lidmi se skrývá budoucnost. Kultura není nějaká zmražená galerie, je to živý organismus – a když se nechá zapojit i ten poslední v řadě posluchačů, pak posílíme ten nejdůležitější prvek – sounáležitost a opravdový zájem.

[Poznámka pro vložení obrázku: detail varhan v katedrále, lidé hlasující online]

Ještě víc mě baví, že premiéra není jen reportáží o technickém uchopení nástroje, ale o emocích a společné radosti. Celý proces hlasování graduje napětím a očekáváním, které spojuje generace – od starších pamětníků klasické hudby až po mladé, kteří přes internet vytvářejí své kulturní preference. Ať už bude vybraná skladba jakákoli, už teď vím, že nebude jen notami na papíře, ale ozvěnou nás všech. Že díky hlasu nás všech mohou varhany ožít a ukázat, že umění je něco silnějšího než náhodná elitní volba.

Někde si pod fousy mumlají, že to celé je jen trendy marketingový trik, že klasická hudba se měla řemeslně udržovat odděleně od demokratických experimentů a že tradiční cesta je nejlepší cesta. Rozumím, odkud ta slova přicházejí, a chápu nostalgii po „čisté“ kulturní tradici, kterou bavilo koukat se shora. Ale netrápí mě to, protože věřím, že každá změna a nový způsob zapojení lidí může přinést něco dobrého i těm, kdo na začátku novinek koukají skepticky.

[Poznámka pro vložení obrázku: slavnostní večer v katedrále, premiéra varhanní skladby]

Nakonec mě napadá jedna otázka. Jak moc jsme sami ochotní nechat kulturu vstoupit do svého života víc než jen pasivně? Jak moc chceme být spolutvůrci zážitků, kterými nás umění obohacuje? A co kdyby takových možností bylo víc, ať už jde o hudbu, divadlo, výtvarné umění nebo cokoli jiného? Může být hlas lidu – přestože ne vždy dokonalý a někdy překvapivý – tím nejcennějším, co kulturu oživí? Tuhle diskuzi bych si u kafe klidně zopakovala. A vy? Co na to Jople?

Publikováno 17. 6. 2026. Zdroj: Klára — redakce JOPLE

Obsah připravila redakce JOPLE s využitím umělé inteligence na základě uvedených zdrojů.